(c) erithajchocolat.com
ERITHAJ
BEN TRE (pro správný pravopis se podívejte na obrázek)
Chocolat noir
Vietnam
70 %
Neobsahuje než kakaovou hmotu a třtinový cukr. Žádný lecitin, žádná vanilka.
"Jemná a ušlechtilá. Vyrobena z kakaových bobů z oblasti delty Mekongu. Projevuje velmi vyvážené a jemné aroma. V úvodu nápor kyselosti citrusových plodů, lahodná ovocitost táhnoucí se celou degustací, odstín lékořice. Ve fázi doznívání příjemná dochuť kakaa.
Provincie Ben Tre se rozkládá 85 km jižně od Saigonu a je známá pěstováním kakaa. Právě zde se kolem roku 2000 zrodila nová vietnamská kakaová kultura. Bohatý tropický porost (kokosové palmy, banánovníky, jackfruit, durian, longan) poskytuje skvělé podmínky pro pěstování kakakovníků. Kakao se pěstuje na rodinných plantážích o průměrné rozloze 1,5 hektaru. Kolonie mravenců chrání stromy před parazity."
Můj další objev (žádná novinka: mléčná varianta Ben Tre už stihla vyhrát londýnskou soutěž Academy of Chocolate Awards v roce 2010!) je tentokrát čokoláda vyrobená sice z vietnamského kakaa, ale ve Francii, konkrétně ve Štrasburku, tedy v Alsasku. To je první rozdíl oproti značce Marou, o které jsem psal dřív. Druhý rozdíl spočívá řekněme v koncepci onoho oblaku asociací, které míváme, když bereme čokoládu do ruky a začínáme ji rozbalovat. Marou je v tomto ohledu velmi exotická. Má klasický starosvětský, tzn. dnes už poměrně vzácný obal z tuhého papíru, pod ním je zlatý papír, tabulka opakuje typický jihovýchodoasijský vzorek, jaký můžeme vidět na nábytku či látkách z této oblasti, ze všeho čiší, řečeno politicky nekorektně, orientální přepych. Erithaj má velmi moderní obal založený na kontrastu bílé a černé, zvolený font bychom si mohli představit i v logu módní firmy, ozdůbek je málo a pojetí obalu (bíle zabalená tabulka zastrčená do černého "prstence") může připomínat momentálně oblíbený způsob prostírání stolu: místo klasického ubrusu s elegantním nařasením jen úzký, podlouhlý pás pohozený přes stůl... V tom působí Erithaj současněji a to je i důvod, proč jsem v Xocolat, kde Erithaj i Marou prodávají, stoje před regálem dosud vždy inklinoval spíše k Marou, protože můj vkus je poměrně antikvární a pohádkové tabulky Marou víc přitahovaly můj pohled.
Nicméně jde hlavně o to, co je uvnitř, a proto jsem nemohl déle otálet. Vzhledem k tomu, jak mě svého času nadchla značka Marou, jsem jen težko mohl ignorovat další značku, která si zakládá na kakau z Vietnamu. Pravděpodobnost, že i tato čokoláda mě zaujme, byla příliš vysoká.
(c) erithajchocolat.com
Tabulka je sytě hnědá, jde o střední odstín hnědosti, nic načernalého, nic narůžovělého, klasická čokoládová hněď, která sama o sobě nic neprozrazuje.
Avšak vůně! Po rozbalení a rozlomení čokolády vás okamžitě ovane. Je to silná vůně malin (potemnělých, jako by ležících ve vlhku, jaksi zaostřených, pikantních), silného espressa a prachu.
Po ochutnání první dojem přesně odpovídá dojmu z vůně. Úder kyselosti. (Originální text na obale říká: "une acidité citronnée et agrumée EN ATTAQUE", což vystihuje i mou zkušenost. Ten "úder" jsem si zapsal, ještě než jsem četl o "útoku" v oficiálním popisu.) Po zaplnění úst vzniká ostře kyselý tlak vzadu na patře. Je cítit prašnost, něco jako křída. Kostička nejdříve drží dlouho pohromadě, nechce tát, i to se podílí na počátečním dojmu ostrosti a pronikavosti, čokoláda jako by vás tlačila určitým směrem. Pak se uvolní jemný, stále velmi kyselý film. Maliny, RAKYTNÍK! Lehká svíravost dřeva (vzpomeňte si, jak chutná vařečka nebo párátko).
Tyto vlastnosti hodně připomínají čokolády od Domori (Sambirano, Apurimac), ale na rozdíl od nich není Erithaj vůbec hutná. Obě značky rezignovaly na emulgátor, nevím, jaký vliv to má na chování čokolády v ústech, pokud vůbec, ale v otázce konzistence jde o protipóly: u Domoriho máte v ústech plno hmoty, která sice změkne teplem, ale nerozlévá se. U Erithaj čokoládová hmota v ústech po nějaké době povolí, zhedvábní, pokryje všechny plochy, ale zároveň v ní cítíte jakési prázdno, vzduch, zvířený prach. Čokoláda je díky tomu lehká, koresponduje to i se svěží chutí malin a rakytníku (podle tvůrců spíše citrusových plodů), ale pro ty, kdo jsou zvyklí na dokonale hedvábnou konzistenci čokolád Amedei a Michel Cluizel, je zde té prašnosti možná trochu moc a vzdušnost může budit nelibý pocit prázdnoty.
Po úplném rozplynutí čokoláda zesládne. V doznívání není ani stopa hořkosti. Ústa jsou stále stažena, ale kyselost zcela vymizela a poslední dojem je příjemná, lehká sladkost jako u dobré horké čokolády či dobrého nugátu (mluvím pouze o sladkosti, ne o konkrétní chuti oříšků, která dominuje nugátu a zde není přítomná vůbec).
Závěrem bych konstatoval, že Erithaj Ben Tre má mnohem vyhraněnější chuť než ty tabulky Marou, které jsem zatím chutnal, a konzistence může být snesitelnější pro začátečníka (u Marou se člověk musí víc "snažit" pochopit její charakter v tužší konzistenci). Mezi silně ovocitými čokoládami je Erithaj jednou z nejsilnějších: konkuruje jí Maralumi Michela Cluizela, vyváženější jsou 63 od Amedei a Ampamakia od Valrhony. Lze ji doporučit začátečníkovi, který zatím neví, že čistá čokoláda může obsahovat spoustu "nečokoládové" chuti, ale pro takového člověka asi bude příjemnější konzistence typická pro Michela Cluizela. Je to zajímavý zážitek, v jistém smyslu velmi barokní, a zřejmě budete mít chuť vyvážit jej něčím klasičtějším. K Ben Tre se dá vracet, ostatně podle tvůrců má každý "ročník" svůj charakter, takže jedna tabulka ročně se jeví jako rozumné minimum.
